OSOBNÍ STRANA

PLANETY

SLUNÍČKO

VESMÍR A VůBEC

LINKY



Slovník astronomických pojmů

Hledat termín můžete pomocí Ctrl+F



ABSOLUTNÍ HVĚZDNÁ VELIKOST (MAGNITUDA).

Aby bylo možno srovnávat svítivost hvězd, přepočítávají se jejich zdánlivé

hvězdné velikosti na hodnotu odpovídající jednotně zvolené vzdálenosti 10

parseků. Tak dostáváme absolutní magnitudu M.

Platí vztah: M = m + 5 - 5 log r

Kde r je vzdálenost v parsecích.

 

ABSOLUTNÍ TEPLOTA.

Počítá se kladně od absolutní nuly, t.j. od nejnižší možné teploty. Udává

se v kelvinech (K). Absolutní nula = 0°K = -273,6°C.

 

ABSORPCE (ZÁŘENÍ).

Pohlcování záření atomy či molekulami plynů. V širším smyslu je to

jakékoli zeslabení záření na dráze paprsku od zdroje k nám.

 

AFÉLIUM.

Bod na eliptické dráze planety, komety apod. kolem Slunce, v němž je

těleso od Slunce nejdále.

 

ALBEDO.

Míra schopnosti objektu (povrchu) odrážet světlo. Poměr mezi dopadajícím

a odraženým zářením. Dobře odrážející povrch má vysoké albedo

(křída 0,85,mraky 0,7), špatně odrážející povrch má nízké albedo

(žula 0,31, měsíc 0,12, láva 0,04). U planet definujeme tzv. Bondovo

(sférické) albedo jako poměr množství záření rozptýleného povrchem

koule do všech směrů k celkovému množství záření, jež dopadá na kouli v

rovnoběžném svazku

paprsků.

 

ALGOL.

Nejznámější zákrytová dvojhvězda. Vzájemným zakrýváním složek dvojhvězdy

se pravidelně mění jasnost Algolu v periodě 68,8 hod. od 2,1m v maximu do

3,4m v minimu.

 

ALIGNEMENT.

Spojnice vybraných (jasných) hvězd v souhvězdí, vytvářející

charakteristický obrazec.

 

APOGEUM.

Bod na eliptické dráze družice kolem Země,v němž je těleso od Země

nejdále.

 

ASTEROIDA.

Též planetka, malá planeta, planetoida.Malé těleso obíhající kolem Slunce,

zejména v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Typická planetka má průměr

několik km. Je to "mrtvé" těleso, bez vlastní aktivity.

 

ASTRONOMICKÁ JEDNOTKA - AU.

Střední vzdálenost Země od Slunce, t.j. 149,6 milionu km. Používá se jako

jednotka vzdálenosti ve sluneční soustavě.Jeden světelný rok=cca 63300 AU.

 

BÍLÝ TRPASLÝK.

Zhroucená hvězda v závěrečném stádiu vývoje.Skládá se z degenerovaného

plynu tj. z rozdrcených atomů, jejichž jádra se k sobě přiblížila a

hustota hvězdy se tím nesmírně zvětšila. Bílí trpaslíci mají velikost

jako planety, ale hmotnost jako Slunce. Jejich hustota je proto značná,

až 1000 kg/cm3.

 

BOLID.

Velmi jasný meteor, jasnější než Venuše.

 

CEFEIDY.

Pulsující proměnné hvězdy. Typickým představitelem je hvězda Delta Cephei.

Cefeidy jsou jasní veleobři. Mění pravidelně svůj průměr a teplotu v

periodách 1 až 60 dnů. Perioda světelných změn je úměrná svítivosti

a známe-li svítivost, dovedeme vypočítat vzdálenost hvězdy nebo celé

soustavy (hvězdokupy, galaxie), jejímž je cefeida členem.

 

ČERNÁ DÍRA.

Zhroucená hvězda s hmotností větší než Slunce. Č.d. je černá, protože

nevysílá žádné záření. Navenek se projevuje gravitačními účinky.

 

ČERVENÝ TRPASLÍK.

Malá hvězda s nízkou teplotou, spektrální třídy M nebo K. Jsou to nejméně

svítivé hvězdy hlavní posloupnosti.

 

DEKLINACE.

Obdoba zeměpisné šířky. úhlová vzdálenost nebeského tělesa od nebeského

rovníku. Měří se po deklinační kružnici (obdoba poledníku), která

prochází nebeským tělesem a je komá na rovník.

 

DOPPLERůV POSUV.

Vzdaluje-li se zdroj záření (hvězda, galaxie...), posouvají se spektrální

čáry blíže k červenému konci spektra. Přibližuje-li se zdroj záření,

posouvají se spektrální čáry ve spektru zdroje k fialovému konci. Podle

změřené velikosti posuvu můžeme určit rychlost pohybu zdroje.

 

DRÁHA DVOJHVĚZDY (ZDÁNLIVÁ).

Pokládáme-li jasnější složku dvojhvězdy za pevnou a vzhledem k ní měříme

poziční úhly a úhlové vzdálenosti slabší složky, dostaneme zdánlivou dráhu

dvojhvězdy.

 

DVOJHVĚZDA.

optická - dvě hvězdy jsou na obloze zdánlivě velmi blízko u sebe, ale

netvoří fyzikální soustavu.

 

fyzikální - soustava dvou hvězd vzájemně vázaných přítažlivostí a

obíhajících kolem společného těžiště.

 

spektroskopická - dvě velmi blízké složky nelze rozlišit dalekohledem,ale

prozradí se zdvojením spektrálních čar.

barevná - rozdíly teplot a jasnosti složek spolu s fyziologií barevného

vidění

vytvářejí barevný kontrast mezi složkami (viz např. Beta Cygni-Albireo).

 

 

vizuální - její složky můžeme rozlišit dalekohledem.

 

zákrytová - složky nelze rozlišit dalekohledem, ale jejich vzájemné

pravidelné zakrývání se projeví periodickým kolísáním jasnosti (viz

např. Beta Persei - Algol).

 

Složky dvojhvězd se obvykla značí A, B (u vícevrstvých hvězd i C, D atd.)

 

EKLIPTIKA.

Zdánlivá dráha Slunce mezi hvězdami. Slunce projde celou ekliptiku za 1

rok Dráha Země kolem Slunce.

 

GALAXIE.

Naš Galaxie - hvězdný systém, jehož součástí je Slunce. Na oblohu se

okolní části Galaxie promítají jako Mléčná dráha.

 

2. Cizí galaxie - hvězdný systém obdobný naší Galaxii.

 

HVĚZDA.

Kosmické těleso zářící vlastním světlem díky zejména termonukleárním

reakcím v nitru. Většinou je hvězda složena z plazmy.

 

HVĚZDNÁ VELIKOST (MAGNITUDA).

Měřítko jasnosti hvězdy. Nejslabší hvězdy viditelné prostým okem mají

asi 6 h.v. neboli magnitudu - značí se 6 m nebo 6. mag. Velmi jasné

hvězdy mají h.v. 1m (Spica), ještě jasnější 0 m (Vega) a nejjasnější

hvězdy mají záporné h.v. např. -1,4 m (Sirius). Hvězda určité h.v.

je 2,512 krát jasnější než hvězda o jednu celou magnitudu slabší.

Tak hvězda 1m je 100x jasnější než hvězda 6 m (2,5125 = 100).

Není-li uvedeno jinak , rozumí se pod pojmem h.v. vždy zdánlivá h.v.,

tedy jasnost hvězdy, jak se nám jeví na obloze.

 

HVĚZDOKUPA.

soustava hvězd společného původu, navzájem vázaných gravitací.

 

Otevřená - ( též galaktická) má nepravidelný tvar a obsahuje menší

počet hvězd, vesměs mladých (stamiliony let).

 

Kulová - má pravidelný kulový tvar s centrálním zhuštěním, obsahuje

kolem několika milionů hvězd. Stáří kulových hvězd je až přes

10 miliard let.

 

JARNÍ BOD.

Průsečík ekliptiky s rovníkem, jimž prochází Slunce při jarní

rovnodennosti. Slouží jako počátek soustavy rovníkových

souřadnic (rektascenze, deklinace).

 

KATALOGY ASTRONOMICKÉ.

Seznamy kosmických objektů s jejich souřadnicemi a hlavními

charakteristikami. Velmi populární jsou katalogy nehvězdných objektů,

podle nichž se nejčastěji

označují mlhoviny, hvězdokupy a galaxie:

 

M - Messierův katalog,

NGC - New General Catalogue,

IC - Index Catalogue.

Např.: M31 = NGC 224 = Velká galaxie v Andromédě.

 

KLASIFIKACE GALAXIÍ.

Formální třídění galaxií podle vzhledu na eliptické (E), spirální (S), a

spirální s příčkou (SB). Zvláštní skupinu mezi typy E a S tvoří typ S0.

Jednotlivé typy se dále třídí podle sploštění (E0, E1, E2...E7) nebo

podle rozvinutí spirálních ramen a jejich poměru k centrální části

galaxie (Sa,Sb,Sc, Sd).

 

KUPA GALAXIÍ.

Velká soustava, sestávající ze stovek až tisíců galaxií. Je známo několik

tisíc kup galaxií. Např. kupa galaxií ve Vlasu Bereničiny.

 

KVASAR.

Objekt má vzhled jako hvězda (quasistelární objekt), ale mimořádně velký

rudý posuv ve spektru svědčí o poloze v nejvzdálenějších oblastech

rozpínajícího se vesmíru. Kvasary jsou pravděpodobně nesmírně intenzivně

zářící jádra mladých galaxií.

 

LIBRACE (MĚSÍCE).

Zdánlivé kývavé pohyby měsíčního disku vzhledem k Zemi během oběžného

pohybu Měsíce. Díky libracím můžeme postupně pozorovat ze Země celkem 59%

povrchu Měsíce.

 

M - MESSIEROVO ˜ČÍSLO.

Pořadové číslo objektu ( hvězdokupy, mlhoviny, galaxie ) v katalogu

sestaveném franc. astronomem Messierem. Katalog obsahuje 103 objekty,

vesměs jasné a snadno pozorovatelné amaterskými dalekohledy. Např.

M42 - Velká mlhovina v Orionu.

 

MLHOVINA.

Plynný nebo prachoplynný útvar v mezihvězdném prostoru uvnitř Galaxie.

Difúzní - galaktická mlhovina nepravidelného tvaru. Může být emisní

nebo reflekční, H-II oblast či kombinace těchto druhů.

Emisní - (zářící) - plyn je přiveden ke svícení zářením žhavých

blízkých hvězd.

Planetární - rozsáhlý svítící obal kolem velmi žhavé hvězdy. Mívá tvar

kotoučku jako planeta.

Temná - (nesvítící) - projevují se obrysy na pozadí zářících mlhovin a

hvězdných polí.

Reflekční - prachová oblaka, svítící rozptýleným světlem blízkých hvězd.

 

NEUTRONOVÁ HVĚZDA.

Závěrečné stádium vývoje hvězdy o původní hmotnosti 1,4 až 2,5 slunce.

Hvězda se gravitačně zhroutí do koule o poloměru 10 - 20 km, tvořené

převážně volnými neutrony. Její hustota je stobilionkrát (1014)

větší než hustota vody. Některé rotující neutr. hv. se jeví jako

pulsar.

 

NOVA.

Hvězda, která explozivně zvětší svou jasnost o 7 až 16 magnitud a pak

opět zeslábne na svoji původní jasnost.. Na úkazu se podílejí staré

hvězdy (bílí trpaslíci), tvořící těsné dvojhvězdy s hvězdami hlavní

posloupnosti. Vzplanutí novy způsobí exploze plynného materiálu,

který proudí z druhé složky na bílého trpaslíka.

 

OBRÍ VELEOBR (HVĚZDA).

Hvězda s velmi vysokou svítivostí a mnohem větším průměrem

(10 až 1000 x) než Slunce.

 

PARALAXA (ROČNÍ).

Roční paralaxa hvězdy je úhel, pod kterým bychom z hvězdy viděli

poloměr zemské dráhy. Převrácená hodnota paralaxy

(´´ je vzdálenost d v parsecích : d (pc) = 1 / (´´.

 

PARSEK.

Zkratka pc. Základní jednotka vzdálenosti v astronomii. Je to vzdálenost,

z níž se jeví jedna astronomická jednotka (poloměr zemské dráhy) pod

úhlem jedné obloukové vteřiny.

1 parsek = 206265 astronomických jednotek = 3,26 světelných let

1000 pc = 1 kpc 1000 kpc = 1 Mpc

 

PLANETA.

Těleso, které nesvítí vlastním světlem, ale pouze odraženým světlem

od ústřední hvězdy, již obíhá.

 

PÓLY NEBESKÉ (SVĚTOVÉ).

Průsečíky zemské osy s nebeskou sférou. Severní nebeský pól

má deklinaci +90°, jižní pól - 90°. Kolem pólů se nebeská sféra

zdánlivě otáčí.

 

PRECESE ZEMSKÉ OSY.

Pohyb zemské osy po plášti kužele, jehož vrchol je v těžišti Země.

V důsledku precese se nebeské póly pohybují v periodě asi 26000

let kolem pólů ekliptiky.

Současně se posouvá po ekliptice jarní bod a mění se rektascenze i

deklinace všech hvězd a jiných objektů. Proto musí být na každé

hvězdné mapě uvedeno, pro jakou polohu jarního bodu neboli pro

jaké ekvinokcium (datum) platí.

 

PROMĚNNÉ HVĚZDA.

Hvězda, která mění jasnost. Hlavní typy prom. hv. jsou pulsující

proměnné, které periodicky zvětšují a zmenšují svůj poloměr, a

eruptivní proměnné, které mění jasnost náhle, někdy i velmi

značně (novy, supernovy) a většinou zcela nepravidelně.

Zvláštní skupinu tvoří zákrytové proměnné hvězdy čili zákrytové

dvojhvězdy, kde proměnnost jasu vzniká periodickým zakrýváním

jedné složky druhou.

 

PULSAR.

Rychle pulsující zdroj rádiového (optického, rentgenového) záření .

Pulsary jsou velmi rychle rotující neutronové hvězdy, vysílající

záření v úzkém svazku jako maják. Pokaždé když rotující paprsek

zasáhne Zemi, pozorujeme kratičký puls.

 

REKTASCENZE.

Rovníková souřadnice, která spolu s deklinací udává jednoznačně

polohu bodu na nebeské sféře. Je obdobou zeměpisné délky. Měří

se jako oblouk na nebeském

rovníku mezi jarním bodem a deklinační kružnicí procházející

daným bodem. Udává se většinou v časové míře od 0 hod do 24 hod.

 

ROTACE VÁZANÁ.

Většina měsíců obíhá kolem svých planet tak, že jedna polokoule

měsíce zůstává k planetě trvale přivrácená a druhá polokoule je

stále odvrácená. Vázaná rotace je výslednicí působení slapových

sil mezi planetou a měsícem. Rotace bývá vázaná též u dvojhvězd.

 

ROVNÍK NEBESKÝ SVĚTOVÝ.

Hlavní kružnice probíhající na nebeské sféře nad rovníkem zemským. Dělí

nebeskou sféru na severní a jižní polokouli. Rovník nebeský světový má

deklinaci 0°.

 

ROZPÍNÁNÍ VESMÍRU.

Čím je určitá galaxie od nás dále,tím větší rychlostí se od nás vzdaluje.

To neznamená, že naše Galaxie je středem vesmíru, protože stejný jev

bychom pozorovali i z kterékoli jiné, cizí galaxie. Rychlost rozpínání

udává tzv.Hubblova konstanta,jejíž číselnou hodnotu zatím přesně neznáme.

Pravděp.je kolem 55 km/s na 1 Mpc.

 

ŘECKÁ ABECEDA.

Malými písmeny řecké abecedy se označují jasné hvězdy v souhvězdích.Tuto

praxi zavedl J. Bayer v atlasu Uranometria z roku 1603.

 

SLAPY, SLAPOVÉ SÍLY.

Důsledkem vzájemného gravitačního působení dvou navzájem blízkých

kosmických těles jsou i jejich deformace (změny tvaru), v krajním případě

i částeč. nebo úplný rozpad. Příkladem slapových sil je příliv a odliv na

Zemi, vulkanická činnost na měsíci Io, vyvolaná slapem od Jupitera, nebo

změny tvaru galaxií při vzájemném přiblížení.

 

SOUHVĚZDÍ.

Přesně ohraničená část hvězdné oblohy.V užším smyslu skupina (jasných)

hvězd,vytvářející charakteristický obrazec.Názvy a hranice souhvězdí jsou

většinou pozůstatkem dávných mytologických představ. Celá obloha je

rozdělena na 88 souhvězdí.

 

SOUŘADNICE.

(na obloze, na planetách)

Dvojice sférických souřadnic (úhlů), udávají polohu bodu na nebeské sféře

na planetě nebo na měsíci . Udávají se v úhlové míře (°,´,´´,) nebo v čas.

míře úhlu (h,min,s).Jde vždy o obdobu známých zeměpisných souřadnic šířky

a délky. Liší se zavedením základní roviny (např. rovníku), základního

směru (např. základního poledníku) a pojmenováním (např. na Marsu:

areografická šířka a délka).

 

SPEKTRÁLNÍ KLASIFIKACE (HVĚZD).

Rozdělení hvězd do spektrálních tříd (typů) podle zastoupení a síly

určitých čar v jejich spektrech. Hlavní spektrální třídy se označují

písmeny O, B, A, F, G, K, M. V této posloupnosti klesají povrchové

teploty hvězd asi od 30000 °K do 2800 °K a jejich barvy se mění od

modré přes bílou, žlutou až k červené. Každá třída se dělí na 10

podtříd (např. G0, G1, až G9, což je typ velmi blízký typu K0).

 

SPEKTRUM (SVĚTELNÉ).

Spojité spektrum - barevný pás, v němž jsou vedle sebe seřazeny podle

vlnových délek jednotlivé barevné složky světelného záření: fialová,

modrá, zelená,žlutá, oranžová a červená. Spektrum vzniká rozkladem

světla hranolem nebo ohybovou mřížkou. Spojité spektrum mají zářící

pevná nebo kapalná tělesa a silně stlačené plyny.Čárové spektrum může

být emisní nebo absorpční.Emisní spektrum sestává z jednotlivých

barevných čar, emisních spektrálních čar, odpovídajících vlnovým

délkám, v nichž září daný plyn. Absorpční spektrum obsahuje na

barevném spojitém pozadí tmavé spektrání čáry. Vzniká tehdy, když

záření prochází nějakým průhledným prostředím (např. chladnějším

plynem v atmosféře hvězdy), které pohlcuje záření určitých vlnových

délek. Absorpční čáry jsou "podpisy" chemických složek absorbujícího

prostředí.Prvek vysílá záření, které sám absorbuje.

 

SUPERNOVA.

Výbuch hvězdy, při němž její svítivost stoupne až 10 miliardkrát.

K explozi dojde při gravitačním hroucení velmi hmotné hvězdy. Z ní se

stává např. neutronová hvězda (pulsar) a z odhozeného materiálu vzniká

pozůstatek supernovy v podobě rozpínající se mlhoviny (např. Krabí

mlhovina).

 

SVĚTELNÝ ROK.

Jednotka vzdálenosti. Jeden světelný rok je dráha, kterou urazí světelný

paprsek za 1 rok. Rychlost světla je 300 000 km/s, takže platí:

1 svět. rok = 9 460 000 000 000 km = 9,46 x 1012 km ( 9,5 bilionu km)

1 svět. rok = 63 300 AU = 0,307 pc.

 

SVĚTOVÁ OSA.

Prodloužená rotační osa zemská. Protíná nebeskou sféru v severním

světovém pólu a jižním světovém pólu.

 

SVÍTIVOST.

Celková energie vyzářená z celého povrchu hvězdy (soustavy hvězd) za jedn.

času. Pro názornost se často udává v poměru ke svítivosti Slunce = 1.

Místo svítivosti se často uvádí absolutní hvězdná velikost.

 

VLASTNÍ POHYB (HVĚZDY).

Změna polohy hvězdy na obloze, způsobená jejím skutečným pohybem v

prostoru.Největší vlastní pohyb má Barnardova hvězda a to 10,34´´ za rok.

 

ZDÁNLIVÝ PRŮMĚR (OBJEKTU).

Též úhlový průměr. Průměr objektu na obloze, vyjádřený v úhlové míře.

Např. zdánlivý průměr Měsíce je asi 30´.

Zpět